S režisérem Jakubem Šmídem o připravované novince Ucho, kterou uvedeme v premiérách 23. a 24. února 2024 na malém sále.
Jsi absolventem činoherního herectví na brněnské JAMU a filmové režie na pražské FAMU. Čerpáš při divadelní režii tvé zkušenosti z těchto oborů?
Díky své osobní zkušenosti můžu s herci rychleji komunikovat a díky angažmá v divadle Husa na provázku taky vím, jak herci proces zkoušení prožívají. Z filmu si zase půjčuji princip montáže – horizontální i vertikální a snažím se vždy o výraznou audiovizuální podobu inscenace. Věřím, že k divákovi můžeme promlouvat nejen rozumově skrze slova, ale především skrze emoce. A ty lze vzbuzovat všemi složkami inscenace od tónu hlasu, charakteru pohybu, přes světlo, zvuk, hudbu až k výtvarnému řešení.
Na divadle spolupracuješ s velkými domy i komorními soubory. Ke kterému prostoru máš blíž a proč?
V práci mám rád změnu, střídání prostorů, žánrů i médií. V komorním prostoru kladu samozřejmě velký důraz na práci s hercem, ale i tady je pro mě důležitá mizanscéna, atmosféra, obraz. Blízko diváků si herci mohou dovolit drobnokresbu, ale zároveň se za nic neskryjí.
Když se řekne Ucho, většina diváků si vybaví stejnojmenný film Karla Kachyni. Nebojíš se srovnání naší inscenace s touhle ikonou?
Divadelní inscenace musí být vždy svébytným dílem. Není třeba se lekat velkých vzorů, jakými pro mě bezpochyby pánové Procházka a Kachyňa jsou. Máme text, který je skvěle napsaný, a ostatní už je tentokrát na nás.
Ve filmovém zpracování si ústřední dvojici zahráli skvělí Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý. Dá se nějak jejich výkonem na divadle inspirovat? Nebo je lepší se snímkem vůbec nezabývat?
Rád bych spolu s herci dosáhl civilnosti a autenticity, která je esenciální právě pro filmové herectví.
Jako manželský pár Anna a Ludvík se představí Lenka Zbranková a Jiří Š Hájek? Proč právě oni?
Jsou to skvělí a zkušení herci, kteří jsou připraveni sehrát tak fyzicky i psychicky náročné charaktery. A jsou to také v neposlední řadě herci otevření, se kterými je radost hledat jevištní tvar.
Autorkou scény a kostýmů je výtvarnice Lenka Hollá, jejíž tvorbu znají naši diváci z tvých režií v Divadle Lampion. S činoherním souborem ale zkouší poprvé. Jak vznikala výtvarná koncepce připravované inscenace?
Od realistické dekorace bytu jsme se posunuli k vyabstrahovanému obrazu, ve kterém se od jednotlivostí odpoutáváme a můžeme se soustředit výhradně na herce a jejich emoce. Diváci budou sledovat inscenaci ze dvou stran a z bezprostřední blízkosti.
Zásadní okolností příběhu jsou politicko-historické poměry v 50. letech v Československu. V čem hra promlouvá k dnešku?
Je třeba se vzepřít strachu, který nás ochromuje, deformuje a nedovoluje nám autenticky žít. A to za každého režimu.
