Dramasloupek
Adély Vondrákové
Konec sezony je tu a my se opět chystáme na prázdniny. Ale na úplném konci nás samozřejmě čekají Malé (a šílené) kladenské Dionýsie.
Občas si děláme legraci, proč se s těmi inscenacemi v sezoně tak crcáme, když to jde udělat za necelých 72 hodin a všichni diváci odcházejí s pusou od ucha k uchu. Ale vzápětí nám dojde, že ne při každé repríze můžeme ugrilovat sele. A pak jsou tu taky ty další důvody, které asi napadnou každého, kdo někdy navštívil nějaké naše představení a kdo není takový cynik jako já.
Tak třeba Šumaře na střeše jsme zkoušeli celých dvanáct týdnů, což je minimálně o čtyři týdny déle než jakoukoliv další inscenaci na našem aktuálním repertoáru. A myslím, že je to na výsledné inscenaci skutečně poznat. Přeci jen zkoušky všech choreografií, korepetice (pěvecké zkoušky) šestnácti písní a takzvané sedačky s kapelou (tj. zkoušky, na které poprvé dorazí Collegium Modern Prague Orchestra a sjednotí se pěvecká a orchestrální část) zaberou řadu dní až týdnů. Na běžné činoherní inscenace míváme kolem osmi týdnů. Šumař na střeše je ale svou formou typicky broadwayský muzikál, kde se hodně mluví, hodně tančí a hodně zpívá.
Onehdá mi někdo vyčítal, že bych pro vtip prodala i babičku. A ano, představa Šumaře v 72 hodinách mě nahlas rozesmála. Jenže se Šumařem se za těch dvanáct týdnů režijního vedení Jardy Slánského na jevišti urodilo něco skutečného, velkého a krásného. Jasně, Dionýsie jsou Dionýsie. Všichni se na ně těšíme a všichni je milujeme, protože nám díky vydatnému smíchu každý rok prodlouží život možná i o několik měsíců. Ale věřte mi, když vás zvu i na červnové a podzimní reprízy Šumaře na střeše. Ostatně, i v příběhu laskavého mlékaře Tovjeho je příležitostí pro úsměv víc než dost.
