Dramasloupek
Adély Vondrákové
Když jsme se poprvé potkaly, bylo to v suterénu divadla pod stříbrnými trubkami vzduchotechniky a já jsem ji nepoznala. Na mou obhajobu: byla jsem v divadle první den a ona měla roušku, protože pandemie zrovna dosahovala jednoho ze svých vrcholů.
Ten den si omotala šálu až po uši a – co si budeme namlouvat – měla rozcuch velmi nepodobný tomu elegantnímu drdolu, ve kterém jsem ji naposledy viděla v Broukovi v hlavě. Už si přesně nepamatuju, na co jsem se jí tehdy zeptala. Ale odpověď, po které bych se bývala určitě někam propadla, kdybychom už tak nestály v suterénu, si pamatuju přesně: „To opravdu nevím, jsem tu jen herečka.“
Jana Zenáhlíková možná může slabším povahám nahánět trochu strach – má přeci jen energie zhruba stejně jako průměrný italský vulkán. Mluví zpravidla hlasitě a řezavým, jakoby nakřápnutým hlasem se směje. Na první pohled vypadá jako typická diva: má v sobě sebejistotu a ženskou eleganci, v nestřežených chvílích ale ráda vypálí nějakou ostrou sebeironickou poznámku. A pak se jí řezavě zasměje. Taková je Jana v zákulisí, když sedí se svou potrhlou jorkšírkou Chanelkou na klíně a čeká na výstup.
Asi bych mohla jen těžko tvrdit, že jsme si padly do oka na první pohled. Já jsem se vyděsila a Jana si to setkání ani nepamatuje. Ale na herecké střídačce s ní pokaždé sedím nadmíru ráda, protože (podobně jako průměrný italský vulkán) má Jana pod drsnou slupkou vřelé srdce. A vy, diváci, za Janou přijďte alespoň do hlediště. Ať už třeba na naši novou komedii Klíčovou dírkou nebo třeba na Smrt v růžovém. Pobýt chvíli se Zenáhlicí je totiž čirá radost. A navíc, „jen“ herečka Jana Zenáhlíková si začátkem ledna konečně převzala oficiální certifikát za širší nominaci na cenu Thálie.
Tak přijďte do divadla. Zvu vás.
