Dramasloupek
Adély Vondrákové
Já měla podezření. Hugo to tušil. Jarda to věděl. A přesto jsme se do toho v MDK pustili. Rozhodli jsme se nasadit na repertoár inscenaci Nadženy, která odporuje většině divadelních zákonitostí včetně té nejzákladnější: divadlo musí být vidět.
Při sestavování dramaturgického pánu jsme se zachovali nesmírně dospěle a řešení problému jak zkoušet v naprosté tmě jsme delegovali na naše budoucí já. Naštěstí se ukázalo, že naše budoucí já jsou poměrně kompetentní a na první čtenou se dostavila s jasnou představou a vypracovanou metodologií.
Záhy se ale ukázalo, že naše – tj. režisérovy a moje – představy se nepotkávají s realitou. Režisér Hugo Čačko si třeba klidně může krásně vymazlit významově nabité rozestavení postav na jevišti. Jenže jakmile zhasne, stane se ze všeho jen zmatečné klubko hlasů, které od sebe nelze rozeznat. A tak jsme přizvali kolegy, aby nám s tím zapeklitým, zcela zjevným a pro nás z neznámých důvodů překvapivým problémem pomohli. Dramaturgyně Anička Smrčková obvykle oplývající nekonečným úsměvem, vyzařujícím klidem a trpělivostí – taková naše kladenská Mona Lisa – se v každém rozsvíceném okamžiku představení chytla za hlavu. Jarda Slánský se zvláštně křenil.
Ukázalo se, že tmu nelze zkoušet za světla a zároveň, že potmě nelze zkoušet divadlo. A tak jsme museli světlo a tmu pravidelně střídat. Ve výsledku to znamená, že buďto zkoušely herečky, nebo režisér. V podstatě jsme se při zkoušení ani jednou nesetkali na stejném tvůrčím písečku.
Já měla podezření. Hugo to tušil. Jarda to věděl. Zkoušet potmě bude velký problém. Ale všichni jsme věřili, že na
konci téhle nelehké práce bude něco zcela unikátního, co divákům otevře dveře k úplně novým divadelním zážitkům. Jak a jestli se nám to povedlo, to už ale musíte rozhodnout vy. Tak přijďte do divadla. Zvu vás.
