Herečka Barbora Janatková teď na nějaký čas vymění divadelní povinnosti za ty mateřské. Jaký byl její divadelní podzim a co přinese nový rok?
Co bys kladenskému divadlu popřála do roku 2024?
Celkově bych chtěla popřát všem lidem, co jsou spjati s divadlem (nemyslím jen zaměstnance, ale všechny, co se jen dotknou u vstupu kliky a zamíří k nám do divadla) pevné zdraví, mnoho radosti z práce i v osobním životě, dostatek finančního zajištění. Lidem by globálně neuškodilo probudit v sobě více tolerance, soudržnosti, laskavosti, pochopení a pokory. Může to znít jako klišé, ale v dnešní době si skoro každý hrabe jen na svém „písečku” a nekouká na potřeby ostatních.
V divadelním pojetí do roku 2024 spadají ale dvě půlky dvou sezón. Takže do první poloviny roku 2024 a zároveň druhé poloviny sezóny 2023/2024 bych divadlu popřála, aby skupiny abonentů byly tak spokojené s výběrem her a jejich přenesením na jeviště, že si hned zakoupí na konci sezóny předplatné na sezónu další a přesvědčí ke koupi i své přátele.
Do druhé půlky roku 2024 (v našem divadelním životě první půlky sezóny 2024/2025) přeji hereckým kolegům, aby každý dostal nějakou hezkou hereckou příležitost a úkol, který bude proti jeho typu a trochu víc se potrápil.Technickým složkám přeji snadnou výrobu, malou stavbu scény, lehké tvoření účesů a v neposlední řadě krásné, ale bez problému pratelné kostýmy. Na závěr přeji pokladně divadla dlouhou nekončící frontu diváků „na volnou kasu”, jak říkáme.
Dáváš si novoroční předsevzetí? Máš nějaké pro nadcházející rok?
Dřív jsem si dávala předsevzetí, ale nikdy mi to moc dlouho nevydrželo nebo jsem plnění začátku předsevzetí odkládala tak dlouho, až jsem nakonec na dané předsevzetí úplně zapomněla. Já a předsevzetí, to moc dohromady nejde, takže jsem to se sebou už definitivně vzdala. Spíš si do Nového roku vždy něco přeji a ke konci roku dojde na bilancování, jestli se přání naplnilo.
Tuto sezonu jsi v září zahájila úspěšnou premiérou komedie Nadženy, která se z velké části odehrává v absolutní tmě. Jak moc náročné bylo zkoušení?
Vůbec jsem si neuměla představit, jak budou probíhat aranžovací zkoušky. Když se zhasne, neuvidíme na text, nápověda nic nenahodí, režisér nás neuvidí a nemůže si nic zapsat… Hru jsme naštěstí začali zkoušet už v červnu 2023, takže jsme měly čas naučit se text o prázdninách. Po návratu jsme s kolegyněmi text z velké části uměly, takže jsme dostaly takové ty škrabošky na spaní. Tím jsme „ztratily“ zrak a pomalu si scénu po scéně procházely, osahávaly prostor, dostávaly od režiséra a dramaturgyně podněty a připomínky. Docela dost se nám smáli, protože jsme se ze začátku ztrácely. Je pravda, že vidět pět tápajících opuštěných postav v prostoru bylo asi hodně komické. Pro mě osobně to celé bylo velké dobrodružství a také zábava.
Mělo těhotenství nějaký vliv na tvůrčí proces?
Myslím, že nemělo. Vlastně režisér na začátku zkoušení pronesl, že mi vyrobí těhotenské bříško, protože by se mu líbilo, kdyby moje postava byla těhotná kvůli hlubšímu významu. Při mém štěstí vždy, když zkouším něco nového, tak se mi to z malé či velké části promítne do soukromí. Po prázdninách jsem tedy v divadle oznámila, že jsem přání pana režiséra naplnila a na tvůrčí proces to mělo jen pozitivní vliv.
V uplynulých měsících postupně docházelo k přezkoušení tvých rolí. Jak takové „přebírání“ probíhá?
Všechny kolegyně jsou moc fajn a hned mi říkaly, že až se budu cítit na návrat, tak mi zapůjčené postavy zase rády vrátí. Nejdřív jsem v říjnu předala Lence Zbrankové 39 stupňů. Je to totiž technicky i fyzicky velice náročné představení. Předávka role je o tom, že u některých inscenací stačí video a scénář, u některých si ale musíte společně sednout, popsat akce a různé technikálie. Což je případ právě 39 stupňů. U Nadžen ke konci zkoušení přišla Lucie Pernetová a dělala si poznámky při projíždění ve světle a vznikl také záznam. U Jak umřít na rokenrol to šlo rychle, protože jsem začala mít strach, že už to není v mých silách a fyzicky to nezvládnu. Eva Leimbergerová se Anděla naučila v šibeničním termínu a ještě si ho poprvé zahrála až v Novém Jičíně na zájezdě. U Jak jsem potkal ďábla se nejprve rolí „zvířátek” ujala Kristina Sitková a já si odehrála mluvené lidské role. Přebírání zkrátka může mít mnoho podob.
Půjdeš se na kolegyně, které role po dobu tvé absence převezmou, podívat?
Moc se na to těším, protože s každým novým lidským elementem se představení posouvá trochu jinam, ať chcete nebo ne. Něco jsem už viděla.
Kromě divadla jsi také velkou milovnicí tance. V divadle obvykle předáváš emoce mluveným slovem. V čem se liší tanečně-pohybový prožitek od toho klasického činoherního?
Mně osobně je v pohybu krásně asi proto, že je to fyzická dřina a tu já mám od dětství ráda, protože na sobě vidím pokroky. U tance sem šťastná, že se mohu hýbat do rytmu a až pro diváka se to naplní emocí. V herectví je to zcela obráceně. Musíte vědět oblouk postavy. Při zkoušení hledáte emoce a ony na vás nějak působí a tělo samo fyzicky jedná. Některé emocionálně vypjaté role se mohou rovnat fyzicky náročnému tréninku.
Od divadla si teď dáš na chvilku pauzu. Na co se těšíš nejvíc?
Primárně asi na to, až porodím a poprvé budu držet syna v náručí. Na naše společné rodinné sžívání. Na to, až si budu moct lehnout v posteli na břicho. Na procházky s kočárkem a naší jezevčicí.
