„Komedie s několika mrtvolami“ – zní podtitul novinky na repertoáru Případ Sherlock. O tvůrčím procesu a zrodu detektivního velikána jsme si povídali s představitelem Sherlocka Holmese Tomášem V. Hronem.
Případ Sherlock má čerstvě po premiéře. Co sis pomyslel, když sis na obsazení přečetl, že slavným Sherlockem Holmes budeš ty?
První pocit byla asi nervozita. Kdybych parafrázoval slavnou větu z filmového Spider-Mana: „S velkou rolí přichází velká zodpovědnost.” Později mi ale začalo docházet, jaké cti a důvěry se mi dostalo. Sherlock Holmes je jedna z největších postav světové literatury, axiom detektivního žánru. Uvědomil jsem si, kolik zábavné a těžké práce mě čeká. Jedná se o jednu z TĚCH rolí, na kterou se čeká i několik sezon. Tak proč si tento veliký zážitek kazit negativními pocity.
Populární detektiv má nespočet filmových i seriálových adaptací a tím pádem i interpretací. Máš nějakou konkrétní rád? A inspiroval ses nějakou při tvorbě tvého Sherlocka?
Než vyšlo obsazení Případu Sherlock, nepatřil jsem mezi největší znalce a obdivovatele tohoto slavného detektiva. Ano, jméno Sherlock Holmes jsem znal, sem tam jsem i zavadil o nějakou filmovou adaptaci. Věděl jsem, že si musím tuto látku dohnat, abych mohl na roli zodpovědně pracovat. Nakoupil jsem knihy, začal číst, poslouchat podcasty, vyhledal několik starších filmových adaptací a zhlédl i několik dokumentů o Sherlockovi i jeho autorovi. Svět Sira Arthura Conana Doyla mě naprosto pohltil a stal jsem se jeho fanouškem. Knižní Sherlock je bezpochyby nejlepší. Kdybych si ale měl vybrat i nějaké filmové zpracování, byl by to seriálový „Sherlock“ z roku 2010, který jasně dokazuje, že Sherlock Holmes (v podání Benedicta Cumberbatche) je nadčasová postava. Když nám Adam Doležal – autor a režisér inscenace Případ Sherlock – představil text zbrusu nové hry, nově nabyté vědomosti mi pomohly docenit, jaký je Adam ve skutečnosti vynikající autor. Jedná se o jemný komediální fanouškovský prequel (tedy o fiktivní příběh o tom, jak se z mladého Sherlocka mohl stát slavný detektiv), který Sherlocka nezesměšňuje a citlivě a s ohromnou atmosférou přináší úplně nový příběh.
V nové inscenaci je Sherlock výrazně mladší, než jsi. Jak se takový mladík hraje?
Věk se jen tak obelhat nedá. Je mi přes třicet, a to je fakt. Divadlo je naštěstí imaginativní a znakové. My herci sice můžeme svým umem a zkušenostmi jít tomuto scénickému omlazení naproti, ale velkou pomocí v této věkové transformaci jsou bezesporu režijní a dramaturgické ruce a výtvarná koncepce. Díky tomu jsem si mohl před pár lety zahrát i dvanáctiletého Todda z Nadaného žáka na malé scéně MDK. Mladistvé role se tedy vlastně hrají jako každé jiné. Jen té energie na předstírání mladí je potřeba mnohem víc.
S Adamem Doležalem za sebou máte zkoušení úspěšných titulů Žena v černém a SEXMISE. Jak bys popsal Adamův styl práce?
Adam Doležal je výborný režisér a bezesporu i autor. Třeba na inscenaci Žena v černém budu vždy vzpomínat s láskou. Bylo to jedno z nejhezčích zkoušení, jaké jsem kdy zažil. Adam je neprůstřelně skvěle připravený na každou zkoušku a má za sebou dokonalý tým. Od první čtené zkoušky má jasnou představu o výsledné inscenaci. Jeho opravdovou superschopností je ale jeho otevřenost k diskuzi. Umí do své hotové koncepce pustit nezbedné herecké duše a spolu s nimi ji přetvářet a měnit. To je při divadelním procesu pro mě velice významné a úctyhodné. Tímto svým postojem dovoluje hercům, aby byli součástí inscenace, aby si vybudovali zdravý pocit, že se stávají spoluautory. Vzniká tak zdravá zodpovědnost od každého zúčastněného a lépe se pak hraje. Adamovi vždycky řeknu „ano!“
V činoherní novince hraješ – stejně jako v předchozích dvou titulech této sezony – se svou manželkou Barborou. Jaké to je? A nastala už u vás někdy ponorková nemoc?
Zařadil jsem se mezi nejšťastnější lidi na planetě, když Barunka souhlasila, že si mě vezme za muže. Jsme spolu prakticky neustále a zřejmě se vymykáme statistikám, když řeknu, že se nám spolu dobře nejenom žije, ale i pracuje. Své kolegy a kolegyně z divadla mám rád, ale když stojím na jevišti s Barunkou, cítím se opravdu jako doma. Můžeme si k sobě dovolit víc, rozvazuje nám to ruce a lépe se nám na jevišti hledá pravda. Mimo to je Barunka výjimečná herečka a často se od ní učím něco nového. A vzhledem k tomu, že jsme spolu přešli skotská blata, potápěli se u korálových útesů, zdolali stovky kilometrů v tuzemsku a slezli norské hory, tak tu ponorku uvidím maximálně tehdy, až v ní budeme chtít přeplout Atlantik.
