Dramasloupek
Kristýny Čepkové
Je to už víc než rok, co přišla z MDK divadla výzva, jestli bych nechtěla pro malou scénu vytvořit autorský text na téma „Richard III. v Shakespearově hře a ve skutečnosti“. Okamžitě mě to chytlo a nabídku jsem s radostí přijala, i proto, že režisérem inscenace měl být Jarda Slánský.
Jenže osud a Petr Svojtka tomu chtěli jinak. Jaroušek byl (před)určen pro hlavní roli Oty Pavla a kdo ale bude režírovat „Richarda“, to byla ta otázka. Nakonec padla volba na mě. „Já ale nejsem režisérka“, bránila jsem se. Dobře, mám za sebou dvě komorní inscenace na malé scéně kladenské činohry a dvě pohádky v Praze. Přesto na zvolání „Rejžo…?!“ neslyším. Představila jsem si reakce některých kolegů. „Ty jako režíruješ? To už může opravdu dělat každej…“ Ne, nemůže, já to vím a věřte mi, že se do toho ani nijak zvlášť necpu. Ono to jde vždycky tak nějak kolem mě.
Režie je mnohem náročnější profesí, než si lidi myslí. Kromě nikdy neopadajících pochybností je pro mě největším stressfaktorem to, že po mě neustále někdo chce rozhodnutí a vyjádření. A tak postupně posuzuji typ a velikost kávové lžičky, která má ambici být rekvizitou, to, zda vadí, že je v rohu vidět kabel, vhodnou délku sukně, odstín světelného filtru… a to tak, aby byli všichni co nejvíc spokojeni. Ne vždy se zadaří, ale člověk se snaží. Snaží se uklidnit a motivovat svůj tým a všechny členy zákulisní party, bez níž by to nešlo, snaží se nezkazit talentovanému výtvarníkovi jeho vizi (Promiň, Richarde, ale já tam toho koně prostě nechtěla.) a přežít stodvacátý poslech nahrávky vlastního hlasu, která se používá v inscenaci. Kdo tohle vymyslel?! Z myšlenek mě zpravidla náhle vytrhne ono rázné: „Rejžo…?!“. Aha! Tak mě omluvte, já už musím jít.
Autorka je bývalá dramaturgyně MDK.
