S herečkou Lenkou Zbrankovou jsme si povídali o premiérové novince Ucho.
Po Nadženách tě diváci podruhé v sezoně uvidí v premiérovém titulu na malé scéně. V čem jsou specifika komorního prostoru? Máš ten bezprostřední kontakt s diváky ráda?
Letošní sezonu mám převážně ve znamení malé scény, což je pro mě přitažlivé právě tou blízkostí k divákovi. Po Nadženách jsem udělala záskok do 39 stupňů a teď zkoušíme Ucho. Velká výhoda naší komorní scény je její variabilnost, každá z her se hraje v jiné části prostoru a taky je žánrově velmi odlišná, a to herce vždy velmi těší.
Ucho se odehrává v 50. letech minulého století. Čím promlouvá k dnešku?
Ta doba byla dobou strachu. Všechno, co je založené na takové vládě, je děsivé. Bohužel, i dneska jsme svědky toho, že má pořád obrovské příznivce a silné nástroje. Kladenské divadlo uvádí Přelet nad kukaččím hnízdem, kde jsou přítomné principy vlády strachu a byť se odehrává mimo „železnou oponou“, prostředky používá stejné jako v totalitním prostředí. Další hra kladenského divadla je Stalinův poslední western, který, jak název napovídá, je z dob největší totality v tehdejším SSSR. Tady je žánr směsicí černého humoru a grotesky, a přesto z toho mrazí. A naším nástrojem v boji proti těmto praktikám je třeba právě kultura, slovo, kultivovanost a dobrý humor. Máme obrovské štěstí, že můžeme tyto hry uvádět a tím připomínat, že takhle už NE!
Jak těžké je představit si tehdejší poměry, které panovaly ve společnosti i v politice? Můžeme chování osob nebo různé situace „soudit“, když nikdo z nás tehdejší dobu nezažil?
Neumím si představit, jak bych se zachovala já, kdyby… a tady si každý může dosadit svého nejděsivějšího bubáka. Od vyhrožování, že bude ublíženo nám nebo našim nejbližším, až po uskutečnění těchto výhrůžek. Soudit to nemám právo. Co ale nejsem mocna přijmout, jsou dnešní postoje některých jedinců a jejich neochota převzít za svá tehdejší rozhodnutí odpovědnost.
Jak bys popsala vztah Anny a jejího manžela Ludvíka?
Jejich vztah je asi jako ohňostroj, někdy ty barvy ladí, jindy ne, někdy to hodně třeská, jindy je tichý. Ale každopádně „smrdí“, což je známka života… Divák s nimi projde situace v reálném čase, kde se vystřídá to, na co by jinému páru nestačila dekáda.
Společně s Jiřím Š Hájkem se musíte vypořádat s velkým množstvím složitého textu. Jak náročné to je?
Na začátku zkoušení je učení textu vždy priorita a je to vždycky ta míň oblíbená část. Ale zároveň si během toho hledám postavu, poznávám ji. Snažím se číst mezi řádky a přemýšlím, co chtěl autor říct tou, či onou replikou.
S režisérem Jakubem Šmídem jste velcí přátelé i v osobním životě. Jaký je Jakub režisér?
S Kubou jsme se poznali na Anně Karenině, což je nedávno a pro mě byla ta spolupráce velmi výjimečná a v něčem i zlomová. Kuba má energii, která je mi tuze libá a on sám je velmi inspirativní.
