S příběhy Sherlocka Holmese Miroslav Večerka dospíval a dodnes se k nim rád vrací. V inscenaci Případ Sherlock, kterou pro Městské divadlo Kladno podle díla Arthura Conana Doyla sepsal a zrežíroval Adam Doležal, hraje inspektora Lestradea. Ten je zřejmě prvním, kdo plně docení mladíkovu genialitu a odstartuje jeho kariéru soukromého detektiva. Podle Večerky kladenský Sherlock diváka pobaví nejen netradičním pohledem na známý příběh, ale i svěžím humorem a groteskními prvky.
Literárnímu Sherlocku Holmesovi je už hodně přes sto let. Proč jsou podle vás jeho příběhy stále tak oblíbené?
Detektivka je oddechový žánr. Čistá zábava. Jejím cílem není předávat hluboká poselství a poučení, kterými bychom se v životě měli řídit. Důležité tedy je, aby upoutala a bavila. Sherlock Holmes přežívá a mezi čtenáři stále má své místo proto, že je psaný velmi dobře. Přesto, nebo možná právě proto, že v době jeho vzniku šel Arthur Conan Doyle úplně jinou cestou než většina autorů detektivek.
V čem se příběhy Sherlocka Holmese vymykají standardu doby, ve které vznikaly?
Podle přesvědčení, na jejichž základě Ronald Knox sepsal desatero přikázání pro autory detektivních příběhů, musí mít detektivka logický vývoj. Čtenář musí hned zezačátku dostat indicie, aby si na jejich základě mohl sám odvodit, kdo je vrah, přičemž například vrahem nesmí být sám vyšetřovatel. To je něco, co porušuje třeba Agatha Christie, která se s desaterem vůbec nemazala. A Doyle šel také proti řadě těchto principů. Sherlock Holmes, mistr dedukce, dokáže jakoby zničehonic v polovině příběhu označit vraha, který do té doby hrál v příběhu jen marginální roli, a až poté následuje dalekosáhlé vysvětlování, z čeho Holmesova dedukce vychází. Holmes kolikrát nedá dopředu žádné indicie a je také velmi osobitý v tom, že není kat ani soudce. Někdy vyhodnotí, že vražda byla spáchána v sebeobraně. V takovém případě pachatele pustí.
Jaký vztah máte k příběhům Sherlocka Holmese?
Slovy doktora Štrosmajera – na Holmese já jsem „fajnový šmekr“. Prvně jsem se s ním setkal někdy ve 14 letech. Doma jsme měli obrovskou knihovnu, kterou jsem postupně procházel od spodních pater tak, jak jsem rostl. Přes pohádky a dobrodružné příběhy – foglarovky a mayovky – jsem se propracoval do vrchních pater, kde byl mimo jiné kompletní Holmes. Od té doby dodnes se k němu neustále vracím a nastudované mám i filmové a divadelní adaptace. Viděl jsem snad všechny holmesovské filmy. Některé z nich byly otřesné, jiné hezké a některé vyloženě geniální. Holmese mám opravdu načteného a nakoukaného.
Kam v holmesovském světě patří kladenská inscenace Případ Sherlock? V čem je specifická?
Kladenský Sherlock je jedinečný v tom, že nevypráví čistokrevný Holmesův příběh, který obvykle vídáme jinde. A to mě i potěšilo. Je to fiktivní prequel vyprávějící o zrození Sherlocka Holmese. Detektivem, jak ho známe, se stává vlastně až ke konci inscenace. V té je mladíkem na začátku své detektivní kariéry. Velmi specifické a za mě zdařilé je zasazení fiktivního Sherlocka do skutečného viktoriánského Londýna, kde se setkává s reálnými osobnostmi své doby – například s královnou Viktorií nebo se Sigmundem Freudem. S pomocí Freuda pak Adam Doležal velmi dobře popisuje třeba Holmesův vztah k ženám, které ho nikdy příliš nezajímaly. Snad jimi i lehce pohrdal, protože nedosahovaly jeho intelektu. Samotné pojetí inscenace je lehce parodické, místy až groteskní. Když na to divák přistoupí, určitě se pobaví a představení si užije.
Vaše postava – inspektor Lestrade – Sherlockovi opakovaně říká: „Nemám vás rád.“ Co ale podle vás Lestrade k Holmesovi cítí ve skutečnosti?
Lestrade v mém podání prochází ve vztahu k Sherlockovi vnitřní proměnou. Na začátku má Holmese za drzého mladíka, kterého nebere příliš vážně. Jenže hned v úvodu ho Sherlock znemožní, když logickou dedukcí rozlouskne úmrtí, které Lestrade vyhodnotil jako zabití ektoplazmou a za pachatele označil ducha. Ve viktoriánské Anglii duchařina hodně jela, lidé tomu věřili. Lestrade je pochopitelně úplně mimo, takže přistoupí na Holmesovo logické vysvětlení, čímž případ vyřeší. Pak ho ale všichni považují za geniálního a když má vyřešit další případ, ví, že musí Holmese požádat o pomoc. Vztah těch dvou se postupně mění a každé Lestradeovo „nemám vás rád“ zní trochu jinak. Kouzlo může divák najít i v maličkostech. Ve chvíli, kdy se Holmesovi všichni vysmívají, že je amatérský detektiv, se Lestrade už nesměje. Uvědomuje si, že je Holmes geniální. Vztah mezi nimi nakonec přeroste až v přátelství. V naší inscenaci inspektor Lestrade tak trochu supluje Watsona, který se objevuje až později.
Máte v inscenaci oblíbenou repliku nebo scénu?
Obzvlášť mě baví ironie repliky: „Věřím, že 20. století bude stoletím rozumu.“ Všichni víme, jak to bylo ve skutečnosti…
Nejbližší repríza:
7. dubna 2025 od 19:00 – hlavní sál
