Dramasloupek
Adély Vondrákové
Jedno je jisté. Petr Svojtka je po letech, kdy byl ve vedení MDK (2002–2006), miláčkem kladenského publika. Jakmile zazní jeho jméno, diváci zjihnou. Stalo se to nejednou na setkání přátel divadla, ale láskyplné nadšení zřetelně proběhlo hledištěm i při Malých kladenských Dionýsiích. To je prostě fakt.
Zatímco Kladeňáci ho mají za miláčka, tedy někoho mírného, někoho se srdcem na dlani a něhou v oku, v divadelních kruzích má Petr Svojtka pověst energického démona. Na první schůzky ohledně nové inscenace MDK o životě a díle Oty Pavla Jak jsem potkal ďábla, kterou od 15. srpna zkoušíme, jsem proto chodila pěkně nervózní. Jenže akční povaha Petra Svojtky a jeho smysl pro humor okouzluje stejně, jako jeho inscenace – ať už třeba České Vánoce, kterých se diváci v prosinci opět dočkají, nebo už zderniérované Petrolejové lampy. „Kde je ta zrada,“ říkala jsem si… A pak se začalo zkoušet.
Petr Svojtka je z řady těch režisérů, kteří mají jasnou vizi a herci je mají rádi, takže se jim tu vizi snaží ze všech sil naplnit. A že to nemají vždy jednoduché. Tomáš V. Hron například musí zahrát, že je o 10 cm nižší než ve skutečnosti je, Michal Kuboušek má hrát „jako by bylo dopoledne“, Jaroslav Slánský se při zkoušení v podstatě ztratil na jevišti, protože cestou od dveří ke středu scény nemohl najít rybník a už vůbec nešel proti proudu řeky. Všichni vědí, že „replika není věšák na emoce“ a o tom, že Němci nemohou na jevišti vypadat jako „Pat a Mat ve službách SS,“ už ani nemluvě.
A tak se pomalu, ale zato vášnivě rodí nová inscenace MDK. A protože všechno, co se dělá s vášní, stojí za to, bude za to určitě stát i Jak jsem potkal ďábla. Ať už tu inscenaci režíruje miláček nebo démon.
Tak přijďte do divadla.
