Dramasloupek
Anny Smrčkové
Sledovat tvůrčí proces je vždycky fascinující. Zrod každé nové inscenace totiž není nikdy stejný. Miluju tu specifickou energii, která vzniká při zkoušení. A stejně tak miluju i fáze, které mu předcházejí: dlouhé hovory s režiséry, výtvarníky i dalšími členy tvůrčího týmu. Každý divadelník je jiný a každý má trochu jiný způsob práce. Třeba takový Miroslav Hanuš…
Práce s Mirkem je obrovská škola, radost a zábava. Zábavné jsou už první rozhovory o novém titulu, když pan režisér představuje (obvykle s ročním předstihem od spuštění prodeje předplatného) vedení divadla své představy. „Já bych chtěl, aby tam hrála Zuzana Mixová, stála u plotny, celou inscenaci vařila a pořád jenom opakovala: Jíst se musí.“ A po chvilce přemýšlení, dodá: „A taky bych chtěl, aby celé jeviště zasypaly pouťové růže. Hodně růží, třeba tisíc.“ Kdo z vás viděl Romanci pro křídlovku, tuší, jak tyto vize dopadly. Ale málokdo tuší, že celých osm týdnů, kdy se příběh Františka Hrubína rodil, celé divadlo v každé volné chvíli vyrábělo stovky a stovky krepových květin. A to včetně uvaděček, uměleckého šéfa i dalších členů uměleckého souboru.
Taky nikdy nezapomenu na to, jak Mirek v divadelní kavárně pronesl: „Miki Volek bude v tramvaji a pojede s ním taky Mikuláš a tři andělé, ale víc zatím nevím.“ Myslím, že nikdo z nás tehdy nevěřil, že touto větou vznikne jedna z nejúspěšnějších inscenací poslední doby.
Během toho, co píšu tyhle řádky, přemýšlím, jak budeme za pár let vzpomínat na inscenaci Stalinův poslední western, kterou u nás Mirek od března zkouší. Jedna z prvních vět, kterou komentoval naši budoucí premiéru, byla: „To bude skandál!“ Tak se přijďte podívat. Časem si řekneme, jestli měl pravdu.
