Učitel němčiny a francouzštiny Jiří Homola psal roky do šuplíku nebo pro ochotnický divadelní soubor. V padesáti letech mu vyšla knižní prvotina – detektivka Ovál, která se odehrává z velké části na Sletišti. Teď společně s Městským divadlem Kladno přichystal ve světové premiéře inscenaci Lidické matky, k níž napsal text.
Kdy a u jaké příležitosti začal text k Lidickým matkám vznikat?
Bylo to poté, co jsme se seznámili s Tomášem Hronem, který bude inscenaci režírovat. V mém amatérském souboru režíroval hru Černé Madony a u té příležitosti jsme zjistili, že jsme na sebe div ne telepaticky navázaní. Všechno, co jsem si při psaní textu představoval, dal režijně krásně dohromady, aniž bych mu to musel vysvětlovat. Začali jsme se pak bavit o tom, že bychom naši spolupráci posunuli dál a vytvořili titul pro Městské divadlo Kladno. Tehdejší umělecký šéf Jarda Slánský si přál, abychom přišli s lokálním tématem. Možností bylo více, ale lidickou tématiku jsem měl v hlavě dlouho. Nakonec jsme se na ní i shodli. To se ale odehrálo už přibližně tři roky zpátky.
Proč jste zvolil právě Lidice se zvláštním zaměřením na matky?
Jako Kladeňák bydlím od Lidic kousek, takže se mě to osobně dotýká. Studoval jsem pedagogiku a germanistiku, k tomu patří historie. Ta germanistická s lidickou mají jedno velké, ač smutné pouto. V Památníku Lidice jsem svého času prováděl v němčině a ve francouzštině, takže jsem o lidické tragédii hodně věděl. Ale téma, kvůli kterému jsem text psal a bylo pro mě hnacím motorem, je vztah matky a dítěte jako takový. Lidice pak jsou vhodným pozadím, na kterém lze námět prozkoumat.
Nedávným skonem paní Skleničkové jsme přišli o poslední přímou pamětníci lidické tragédie. Vnímáte o to silněji potřebu příběh vyprávět a předávat dalším generacím v co nejautentičtější podobě?
To byla od začátku základní otázka, kterou jsem si pokládal. Do jaké míry mohu použít básnickou licenci a do jaké míry musí být text věrný pravdě. Výpovědí o tom, co se tehdy odehrálo a jak situaci lidické ženy vnímaly, je díky Paměti národa celá řada. Jenže většina z těchto nahrávek vznikla s odstupem mnoha desetiletí a specificky výpovědi o tom, co se tehdy odehrávalo v tělocvičně kladenského gymnázia, kde byly ženy tři dny drženy, se dost liší. Některé ženy tyto bolestivé vzpomínky dokonce zcela vytěsnily. Naposlouchal jsem, dalo by se říct, všechno. V hlavě jsem měl obrovskou masu informací, mezi kterými jsem hledal linii, ve které se veškeré výpovědi shodovaly. Tu jsem použil coby pozadí příběhu, ale samotné dialogy mezi jednotlivými postavami jsou psané s určitou básnickou licencí. Mnohdy jsem jim ale vložil do úst přesně to, co jsem zaslechl na záznamech. Žádná z protagonistek nemá předlohu jedné konkrétní ženy. Nehraji si na autentický dokument a není mou ambicí odvyprávět příběh slovo od slova přesně. Pořád je to jenom divadlo. Na druhou stranu ani v něm nesmí nic vybočovat ze standardu známých informací.
Inscenace se z převážné části odehrává v tělocvičně kladenského gymnázia, konverzace ale nejsou melodramatické, spíše všední. O co těžší je napsat text, aby zůstal autenticky bezprostřední, a zároveň ctil vážnost toho, co se odehrává na pozadí?
Musíme si uvědomit, jak dlouho byly ženy v tělocvičně internovány. Bavíme se o třech dnech, kdy přesně nevěděly, co se děje. Spousta lidí má pocit, že ony věděly, že byli muži zabiti a vesnice vypálena. Tak to ale vůbec nebylo. Mohly se jen domnívat. Že se děje něco špatného, je jasné už z toho, jak se ženami nacisté zacházejí. Dialogy vycházejí z mého přesvědčení, že navzdory vážnosti situace spolu lidé komunikují tak, jak jsou zvyklí. Zvláště, když jsou kolem děti. Známe z vlastní zkušenosti, jak děti v těžkých životních situacích mnohdy držíme stranou a v blažené nevědomosti. Historické pozadí i fakta o tragédii v textu jsou. Tvoří základ, abych postavy dostal do situace, ve které následně jednají. Jsem přesvědčený, že kdybych popisoval čistě jen hrůzy, které se odehrávaly, bylo by to prvoplánové a neautentické.
Tomáš Hron se přiznal, že se při prvním čtení textem probrečel. Stejná byla i reakce hereček na první čtené zkoušce, u které jste byl přítomný. Jak jste jako autor textu vnímal emoční reakci ostatních?
Bylo to emočně velmi silné, ale jako autorovi se mi upřímně ulevilo. Tušil jsem, že text má velkou emoční hodnotu, protože Tomáš Hron a jeho žena ho četli už dříve a velmi se jich to dotklo. Na čtené zkoušce, která se navíc odehrála v tělocvičně gymnázia, jsem byl v roli pozorovatele a když jsem viděl, jak text zapůsobil na profesionální herečky, které za sebou mají desítky nastudování světových dramat, praly se ve mně smíšené pocity. Do jisté míry satisfakce z toho, že text funguje. Emoce jdou ven, a toho chce divadlo dosáhnout. Na druhou stranu jsem dostal strach, aby to nebylo příliš. Od toho jsou před námi ještě týdny práce, kde budeme dbát na co nejautentičtější interpretaci, abychom se neutopili v patosu. Já věřím, že i v kritických situacích si ženy zachovaly svůj humor, svou jemnost, svou lásku k dětem, a především to jsem se textem snažil vypíchnout.
Odevzdáním textu do rukou režiséra tedy vaše práce na inscenaci neskončila. Jak do procesu jejího vzniku zasahujete v této chvíli?
Má práce na inscenaci končí až premiérou. Jsem moc rád, že mě Tomáš Hron přizval ke spolupráci jako dramaturga, takže jsme neustále diskutovali, na základě našich pocitů i připomínek hereček měnili a upravovali text. Viděli jsme, když něco nefunguje, ale i naopak. Zkoušek jsem se neúčastnil pravidelně, protože to je parketa režiséra, ale dělal jsem mu druhé oči a s nějakým časovým odstupem jsem je navštěvoval. Ne abych Tomáše kontroloval, on ví dobře, co dělá. Ale když se podíváte na rozpis zkoušení, byl velmi intenzivní. Může se stát, že člověk, který tím denně žije, ztratí odstup. Tím, že jsem přišel jednou za čas, tak jsem viděl, kolik práce bylo uděláno, ale dovedl jsem i postřehnout odchylky od původní myšlenky. Dále tím, že jsem učitel němčiny, tak jsem pracoval s herečkami na výslovnosti. Na Tomášovu žádost jsem se také podílel na vzniku reprodukovaných textů, které v inscenaci zaznívají.
Jak vám jako amatérskému divadelnímu autorovi zní fakt, že se na vzniku inscenace podíleli špičkoví profesionálové jako kostýmní výtvarník Tomáš Kypta, scénograf Jaromír Vlček nebo korepetitor Vratislav Šrámek?
Člověk musí zůstat nohama na zemi. Ke všem těmto lidem cítím obrovskou profesní úctu. To není klišé. Dělá mi radost, že se ujali realizace mého textu. Cítím, že je v nejlepších rukách. Jsem na to hrdý, lhal bych, kdybych řekl, že mi to je jedno.
Na konci procesu je představení se vzdělávacím přesahem, které bude divadlo často nasazovat pro školní kolektivy. Měl jste jako učitel při vzniku textu na mysli i jeho didaktický přesah?
Takhle jsem o tom určitě nepřemýšlel, ale v momentě, kdy byl text hotový a probíral jsem ho s Tomášem Hronem, zazněla myšlenka, že má velký vzdělávací potenciál. Nejen proto, že je regionální, ale ve stínu nedávného úmrtí paní Skleničkové i proto, že jsme přišli o poslední svědkyně těchto událostí a hrozí, že se z lidické tragédie vytratí lidský rozměr. Už dnes mám pocit, že maličko zapomínáme. Pojem Lidice se v očích mnohých začíná vyprazdňovat a zbývá z něj jen tradice návštěvy památníku a obřadního pokládání věnců nejrůznějšími delegacemi a politickými představiteli. Divadlo by mohlo tomuto příběhu lidský rozměr vrátit. Co se týká přínosu dětem, ten spatřuji v tom, že zatímco v učebnicích se o tématu okrajově dočtou ve dvou třech odstavcích, i když nepochybně věcně správných, v divadle dostanou možnost nahlédnout na událost z jiné perspektivy. Jestliže na ně, a tomu věřím, budou fungovat emoce, dozvědí se něco, co jim v hlavně zůstane mnohem déle, ne-li napořád, než kdyby si to jen přečetly ve výukových materiálech.
Půjde učitel Jiří Homola se svými žáky do divadla na Lidické matky?
Půjde, protože učitel Jiří Homola je třídní učitel, učí osmáky a myslí si, že osmá a devátá třída jsou pro tuto inscenaci velmi vhodné věkové kategorie.
Jaké musí být divadlo ve 21. století, aby děti zaujalo?
Nejsem si jistý, že na to dokážu správně odpovědět. Divadlo by pod mého mělo dokázat děti vytáhnout z virtuální bubliny, kde jsou. Těžko v dnešní době jít hlavou proti zdi. Je potřeba přiznat si, že chytré telefony už jsou naší neoddělitelnou součástí. Stačí se během přestávky projít školou. Jiná otázka je, co všechno a jakým způsobem v telefonu děti konzumují. Mobil jim dá informaci na pár kliků, kdežto divadlo nutí přemýšlet, občas se k základní informaci dostane až po mnoha dialozích. Kolikrát jen podněcuje fantazii, aniž by něco konkrétního řeklo. Na to děti dnes moc zvyklé nejsou. Když jim zadáte úkol, který by je měl stát delší dobu soustředěné práce, nechtějí tu energii investovat, protože nechápou důvod. Vědí, že kdyby vytáhly svou zázračnou černou skříňku, proklikají se k tomu za pár vteřin. Myslím, že je důležitě s nimi o představení mluvit, přemýšlet o tom. Právě emoce by mohly hrát velkou roli, aby v dětech nějaké poselství zůstalo.
