Repertoár Městského divadla Kladno je co do divadelních žánrů a druhů různorodý. Navíc MDK zve ke spolupráci zajímavé osobnosti české divadelní scény, se kterými by byla škoda kladenské publikum neseznámit. Třetí letošní inscenaci tak režíruje Adam Skala, který má za sebou inscenace jak v nezávislých divadlech tak třeba i v pražském Divadle Na Fidlovačce.
V MDK budete režírovat Přelet nad kukaččím hnízdem. O čem ta hra je pro někoho, komu ještě nebylo ani 40?
Termín, se kterým si při vymýšlení inscenace hraju nejvíc, je norma, normálnost. Pro mě jsou dnes normální jiné věci, jevy a chování, než když mi bylo 30, 20 a tak dál. Norma je věc tekutá a ulpívá nejvíc na těch, kteří se z jakéhokoliv důvodu rozhodli přestat měnit. A k tomu mám s rostoucím věkem čím dál větší pochopení.
V čem je ta hra dnes aktuální?
Pro dnešní dobu je charakteristické to, jak rychle (a zdánlivě) se všechno mění. Tlak na přizpůsobení nebo aspoň proklamaci přizpůsobení, cítím jako hlavní téma dnešní doby. A ústavy duševního zdraví praskají ve švech lidmi, kteří se přizpůsobit nechtějí / nemohou / neúspěšně se o to pokoušejí.
A v čem problematická?
Některé morální postoje šedesátých let, které nejspíš tehdy volaly „svoboda“ a „volnost,“ jsou dnes obtížně obhajitelné i pro skalního konzervativce. I s tím se ale dá zajímavě dramaturgicky pracovat.
Bude se tedy od předchozích uvedení v ČR lišit?
Bude to náš pohled na daný příběh, naše interpretace postav a bude se hrát o tématech, která nás nejvíce zajímala. S výtvarníkem Hugem Čačkem jsme se rozhodli nejít tou klasickou výtvarnou cestou, ale vytvořit na jevišti neiluzivní prostor. Stále půjde o psychiatrickou léčebnu, jen už nebudeme vyrábět žádnou kašírku.
Přelet navíc proslavil film Miloše Formana. Nebojíte se, že budou diváci obě díla srovnávat?
Nebojím. Ale budou. A je to logické, je to v zásadě kanonický film, se kterým se každé další provedení Přeletu bude nutně srovnávat. S nějakým diváckým očekáváním navíc musí tvůrci počítat vždy.
Jaká jsou úskalí inscenování Přeletu?
Skoro sto deset stránek originálního textu a postavy, které říkají „Mamma mia“ a „Safraporte.“ Překlad a vlastně i samotná dramatizace jsou už staršího data. Pro dnešního diváka bylo třeba text trochu zkrátit – současný divák opravdu nepotřebuje doslovnost – a také jazykově aktualizovat. Samotný příběh a hlavně jeho symbolika, je ale platný stále.
Jaká je vaše vize takhle při začátku zkoušení?
Chci to udělat moderně, zůstat věrný knize a v neposlední řadě bych si přál, aby inscenace působila jako jakási zkratka k dílu – třeba pro maturanty, kteří hledají jak obejít povinnou četbu. A hlavní je, aby měl z představení divák radost!
