Žena v černém či SEXMISE: Režisér Adam Doležal má v MDK vysloveně perfektní skóre: Co inscenace, to divácký hit. V sobotu 16. března navíc přibude další. Tentokrát to bude Případ Sherlock, autorská detektivní komedie. Diváci se skutečně mají na co těšit.
Jaký máš vlastně vztah k detektivkám se Sherlockem Holmesem?
První setkání proběhlo někdy kolem mých 15 let, kdy jsem si přečetl Psa Baskervillského. Kniha mě naprosto strhla. Především atmosférou gotického románu a důvtipným Sherlockovým myšlením.
Případ Sherlock režíruješ, ale také jsi hru napsal. Kde se vzala ta prvotní inspirace?
Už v zadání. Jarda Slánský mě oslovil s tím, jestli bych nenapsal hru o Sherlocku Holmesovi. Když jsem si potom četl všechny povídky, tak byly samozřejmě skvělé, ale ani jedna mi nepřišla nosná na celovečerní hru. Tak jsem se vrátil k tomu, co mám na Sherlockovi rád a rozhodl se vycházet z prostředí a jeho charakteru. Brzy mi došlo, že seriózní detektivku psát nechci, a tak se do textu dostal humor a nadsázka.
O čem tedy Případ Sherlock je?
Je to jakýsi fandovský prequel ke knihám. Ano, pořád si připadám mladý, takže i Sherlock je v tomto příběhu mladý a na začátku ještě zdaleka není takový, jak ho všichni známe. Nechci moc prozrazovat, ale prvotní myšlenka vycházela z otázky, jak se asi cítí náctiletý Sherlock v Londýně konce 19. století. A když jsem studoval, jak vypadal tehdejší Londýn, tak jsem zjistil, že v mnoha ohledech se nelišil od současné reality. Myslím, že dnes by to měl Sherlock stejně těžké, jako tehdy – samozřejmě s velikou mírou nadsázky.
Případ Sherlock je komedie. Není to trochu rouhání znevažovat ikonu detektivního žánru, která se stále těší obrovské čtenářské oblibě?
Nemyslím si. Sherlock je taková ikona, že nejsme zdaleka první, kdo jej pojímá s nadsázkou, ani první, kdo vypráví o jeho mladých letech. Navíc myslím, že postavu využíváme velmi láskyplným způsobem.
Psát detektivku určitě není snadné. Jak autor postupuje?
Klasická odpověď je napsat napřed konec a pak psát pozpátku, ale tak jsem opravdu nepostupoval. Než jsem začal psát, měl jsem několikastránkový námět, ale skutečné rozřešení případu se během psaní hodně měnilo. Nechal jsem se vést postavami a jejich charaktery a musím přiznat, že jsem sám byl během psaní několikrát překvapen, kam mě příběh zavedl.
Jakým úskalím inscenační tým čelil?
Dali jsme si záležet právě na přenesení určitého pocitu doby. Ne nutně ve smyslu toho, jak život v Londýně opravdu vypadal, ale jak si ho my představujeme – bájný Londýn A. C. Doylea. Navíc text je psaný spíše filmovým střihem.
V té hře je mnohem více postav než je v MDK herců. Jak náročné bylo poskládat obsazení?
Nebylo jednoduché logisticky poskládat herce do postav tak, aby se na jevišti nepotkávali sami se sebou. Navíc Sherlock prakticky nesleze z jeviště. Tomáš Hron se ale do té role zakousl s plnou vervou a je skvělý, přesně jak jsem čekal. A nejen on. Na každé zkoušce se upřímně bavím, protože každý z herců vnáší do příběhu sám sebe mírou vrchovatou. Takže i kdyby diváka nechytl příběh, tak už jen samotné obsazení ho strhne.