Začátek 60. let přinesl kladenskému divadlu zásadní změny – zrušení taneční skupiny, rozpuštění orchestru a přechod pod krajskou správu. Roku 1963 se jeho ředitelem stal prof. Antonín Dvořák, výrazná, ale i kontroverzní osobnost. Bývalý odbojář a režisér ovlivněný avantgardou se zasloužil o náročný repertoár i sloučení s mladoboleslavským divadlem. Přestože se později stal symbolem normalizační kultury, jeho přínos kladenské scéně je nesporný. Připomínáme si ho u příležitosti inscenace Lidické matky, jelikož mezi jeho režijní díla patří inscenace Lidice žijí.
Začátek 60. let byl pro kladenské divadlo plný organizačních změn. Roku 1963 byla zrušena taneční skupina a rozpuštěn divadelní orchestr. Místní balet byl přitom na takové úrovni, že inscenoval i celovečerní hry (např. jako Coppélia skladatele Lea Delibesa, premiéra 1956). Navíc v rámci celostátní reorganizace došlo k nahrazení městské správy správou krajskou (KNV). Změnil se i název divadla, jež od sezóny 1963/1964 neslo jméno herce Jaroslava Průchy, který v Kladně působil v letech 1924 až 1928, což může působit jako krátká doba, ale vzhledem k plodnosti místní produkce zde stihl nazkoušet zhruba padesát rolí. Po tříletém působení ředitele Jaroslava Nezvala nastoupil na jeho místo roku 1963 prof. Antonín Dvořák.
Antonín Dvořák se narodil v Praze roku 1920 a po absolutoriu na nižší reálné škole se jako vyučený dlaždič věnoval studiu na odborné škole stavitelské. Ze školy byl ale roku 1937 vyloučen pro své členství v Komunistické studentské frakci (zkráceně Kostufra, organizace existovala v letech 1922 – 1938). Pro své sympatie ke komunistické ideologii byl roku 1939 zatčen gestapem a strávil více než rok v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po návratu se začal vzdělávat na pražské UMPRUM v oblasti užité architektury, docházel na schůze Pražského lingvistického kroužku a seznámil se s takovými divadelními a divadelně-vědními osobnostmi, jakými byli Jindřich Honzl, který Dvořáka později svou avantgardní estetikou velmi inspiroval ve vlastních režiích, Jan Mukařovský nebo Jiří Veltruský. Zároveň byl až do konce války aktivní v komunistickém odboji, mimo jiné ukrýval tři židovské občany, jimž tím zachránil život.
Profesionálně se divadlu začal věnovat roku 1941 a postupně režíroval v Horáckém divadle v Třebíči, stál v čele Divadélka ve Smetanově muzeu, které roku 1941 spoluzaložil, a hostoval jako režisér i v Divadle D46, kde zinscenoval Aischylova Spoutaného Prométhea. Od roku 1948 také vyučoval režii na pražské DAMU, profesorem se stal roku 1967. Jeho teoretické práce (Divadelní prostor, 1945, Dialektické rozpory v divadle, 1946, Divadelní a dramatický prostor, 1947) ho řadily po bok pražské strukturalistické školy. Ovlivněn avantgardním divadlem se zasloužil o docenění dnes uznávaného režiséra Osvobozeného divadla Jiřího Frejky a dařilo se mu se ve vlastních režiích vyhýbat popisnosti socialistického realismu.
Kladenské činohře šéfoval v letech 1955 – 1956, opětovně v Kladně působil v letech 1963 – 1970 jako ředitel divadla. Za jeho působení se produkce zaměřovala na inscenace Shakespearových dramat (Romeo a Julie 1956, Macbeth 1963, Hamlet 1964, Král Lear 1965) a dalších náročnějších titulů jako Nosorožec Eugèna Ionesca (1967). Prosadil sloučení kladenského a mladoboleslavského divadla, které fungovaly jako jedna instituce od roku 1966 až do roku 1994, zároveň zorganizoval pravidelná letní představení na nádvoří Karlštejna. Ačkoliv se, především pro jeho prorežimní projevy v období normalizace, jedná o velmi kontroverzní osobu, jeho pozitivní vliv na kladenské divadlo své doby je nepochybný.
Lidice žijí
Ve scénické montáži k 25. výročí lidické tragédie z pera Antonína Dvořáka si zahrál celý tehdejší herecký soubor. Text přirozeně přiznává velké zásluhy Sovětskému svazu a je psán výrazně politicky (sami kritici dílo chválí jako „panorama agitačně dokumentárního charakteru“), v tom ovšem netkví jeho umělecká kvalita. Ta spočívá spíše v tehdy objevném využití projekcí a prvků laterny magiky a ve střídání epických, situačně komediálních pasáží z historie válečného Československa s lyrickými pásmy básní Františka Halase, Josefa Hory, Vítězslava Nezvala a Jaroslava Seiferta. Zajímavostí je, že se kladenští herci v říjnu 1967 s inscenací zúčastnili 11. ročníku festivalu Berliner Festtage a v divadelním archivu MDK se zachoval i německý text hry. Zároveň se jedná o jedinou dosavadní inscenaci v historii kladenského divadla, která se přímo věnuje osudu Lidic, a už jen proto bychom ji po premiéře Lidických matek rádi připomněli.
