Nahrávám...

Městské divadlo Kladno je jedním z nejstarších českých činoherních divadel; pokračuje ve stoleté tradici profesionální kladenské scény. Pestrý žánrový repertoár tvoří tituly klasické i současné, program doplňuje řada doprovodných akcí a vzdělávacích aktivit. 

Práci Městského divadla Kladno a Divadla Lampion na půdorysu dvousouborového divadla zastřešuje organizace Divadla Kladno s.r.o. Ta vznikla rozhodnutím magistrátu Statutárního města Kladno v roce 2012. Nejvyšším orgánem společnosti je valná hromada, jejíž působnost vykonává Rada města Kladna. Jednatelem společnosti (statutárním orgánem)  je v současné době Jan Krafka. Kontrolním orgánem společnosti, který dohlíží na činnost jednatele, je pětičlenná dozorčí rada (současní členové: Vendula Hrabětová, Marcela Malcová, Pavla Urbanová, Robin Tesárek a Pavel Volf). Na činnost společnosti Divadla Kladno s.r.o. finančně přispívá Statutární město Kladno a Středočeský kraj. Výroční zpráva za rok 2015 je ke stažení zde.

Lidé

Vedení Městského divadla Kladno a Divadla Lampion

Jan Krafka
jednatel společnosti
t: 723 143 851
e: krafka@divadlokladno.cz

Kristýna Miřatská
ekonom společnosti
t: 723 143 139
e: miratska@divadlokladno.cz

Jaroslav Slánský
umělecký šéf Městského divadla Kladno
t: 724 502 102
e: slansky@divadlokladno.cz

Lucie Radimerská
umělecký šéf Divadla Lampion
t: 602 387 840
e: radimerska@divadlokladno.cz

Marie Slabá
vedoucí provozu Městského divadla Kladno
t: 724 502 103
e: slaba@divadlokladno.cz

Karel Koláček
šéf výpravy
t: 776 097 555
e: kolacek@divadlokladno.cz
 


Obchodní oddělení a produkce

Linda Luptáková
public relations
t: 720 074 129
e: luptakova@divadlokladno.cz

Lucie Černá
produkce
t: 725 573 040
 
Michaela Faltýnková
předplatné
t: 724 502 106

Julie Válková
produkce Divadla Lampion
t: 702 203 448
e: valkova@divadlokladno.cz

Josefína Hozová
produkce Divadla Lampion
t: 724 502 118

Dramaturgie

Kristýna Čepková
dramaturgie Městského divadla Kladno
t: 732 173 511
e: cepkova@divadlokladno.cz

Anna Smrčková
dramaturgie Městského divadla Kladno
t: 737 017 966
e: smrckova@divadlokladno.cz

Matouš Danzer
dramaturgie Divadla Lampion
t: 737 247 715
e: mateo.danzer@gmail.com
 


Tomáš Glasberger
grafický designer
t: 602 663 328
e: grafik@divadlokladno.cz 


Účetní oddělení

Lucie Voslářová
mzdová účetní
t: 725 853 024
e: voslarova@divadlokladno.cz

Helena Nováková
finanční účetní
t: 724 502 117
e: h.novakova@divadlokladno.cz
 


Divadelní archiv

Badatelé se zájmem o dějiny kladenského divadla se mohou obracet na e: archiv@divadlokladno.cz.

Historická budova Městského divadla Kladno

Historická budova kladenského divadla z let 1910–11 byla jednou z prvních realizovaných prací architekta Jaroslava Rösslera. Stylové pojetí stavby plně ovládla geometrická moderna. Ve vnitřním prostorovém uspořádání se autor projektu nerozhodl pro radikální odklon od tradičního řešení, přesto prostorové řešení kladenského divadla náleží k tomu nejlepšímu, čeho u nás bylo v předválečném desetiletí dosaženo. Od konce roku 2012 prochází budova náročnou rekonstrukcí podle projektu akad. arch. Davida Vávry, bude rozšířena mj. o studiovou scénu a přístavbu s divadelní kavárnou. Termín dokončení je nyní stanoven na 2. října 2015, stavební práce proto pokračují i o víkendech.

Divadlo stojí ve Dvořákových sadech a hlavní fasádou je orientované na jihozápad do přilehlé ulice J. Hory. Je postavené na obdélném půdoryse s vystupující zadní částí pozdějšího přístavku a kryje jej sedlová střecha. Hlavním modelačním motivem vstupního pětiosého průčelí je segmentová stupňovitá střední část sledující svým tvarem hlediště sevřená dvěma postranními rizality s hlavními schodišti budovy. Rizality kryjí výrazné na střeše hlavní budovy nezávislé valbové stříšky. Tvar závěru hlediště opisují i oblá nároží hlavního průčelí budovy. Nejnižší stupeň střední segmentové části tvoří hmota vestibulu se třemi vchody, další pak otevřená terasa a nejvyšší  stupeň trojúhelníkový štít – atika, na kterém se soustředila hlavní dekorativní výzdoba fasády. Na jejích stupních jsou osazena válcovitá akrotéria a na přední straně v profilovaných štukových rámcích secesní ženské postavy – múzy a mezi nimi znak města Kladna. Múza nalevo třímá v rukou lyru, múza napravo má položenou ruku na divadelní masce. Motiv masek se objevuje také v trojúhelníkových suprafenestrách završujících velká vertikální okna rizalitů. Výrazným modelačním prvkem fasády jsou štukové profilované rámce zdůrazňující téměř všechny otvory hlavní fasády. Boční nároží nesou v úrovni druhého patra stylizované dekoratiní motivy květinových váz v úrovni přízemí nároží prolamují tři malá vertikální okénka. Součástí hlavního průčelí jsou i kovové kandelábry stojící v krajních osách střední části fasády. Šestnáctiosá boční jižní fasáda je modelována pouze dvěma rizality, přičemž východní rozměrnější zdůrazňující vnitřní přechod mezi jevištěm a hledištěm završuje trojůhelníkový štít. Mezi rizality se nachází schodiště postranního vchodu se zděným stupňovitým zábradlím, ve výzdobě fasády se opakuje motiv použitý již na vstupní fasádě, jednoduché profilované štukové rámce rámující otvory fasády. Podobu zadní fasády divadla tvoří především  dodatečné několikanásobné pozdější přístavby divadla. Poněkud honosnější je další vedlejší fasáda obrácená na jihovýchod do přilehlé divadelní ulice.  Zde průčelí mezi rizality rozšiřuje lodžie kryjící postranní vchod divadla, jejíž střížku podpírají obdélné sloupy s dekorativně zvýrazněnými hlavicemi. Hlavní vstup divadla ústí do obloukového vestibulu, jehož rohy vyplňují trojboké dřevěné pokladny s s původní dekorativní výzdobou. Z vestibulu vedou dva vchody do přilehlých kuloárů, opisujících tvar hlediště, z kuloáru v přízemí lze vstoupit na hlavní schodiště ústící do kuloáru v patře obsluhující balkon hlediště. Hlediště má obdélný tvar se segmentovou zadní částí. Interiér hlediště završuje zavěšený strop se štukovým podhledem zdůrazňující  tvar půdorysu jeviště. Oponu nesoucí název „Práce, spořivost, věda a umění“ získalo divadlo v roce 1929 jako dar od Městské spořitelny, jejím autorem byl Josef Wenig. Její podoba zachycuje kromě postav symbolizujících její název také městské motivy – kladenské hutě, novou budovu spořitelny, Mariánské sousoší a rytíře z kladenské radnice.

Rozšíření využitelnosti historické budovy Městského divadla Kladna dle návrhu akad. arch. Davida Vávry bylo zahájeno dne 5. března 2015. Termín dokončení je stanoven na 2. října, stavební práce proto pokračují i o víkendech. Stavební firma Subterra do konce května 2015 realizovala podchytávky před realizací vzduchotechnického bunkru, soustředila se na práce na skořepině, hrubou stavbu přístavby v zadním traktu divadla a letní scény či na obkladačské, truhlářské a zámečnické práce. Zároveň pokračují práce na rozvodech (vzduchotechnika, slaboproud a silnoproud, měření a regulace, zabezpečovací systém, požární signalizace aj.). K 31. 5. 2015 bylo prozatím prostavěno celkem 14 440 000 Kč bez DPH, a to včetně investic do provozních zařízení budovy, vzduchotechniky a klimatizace, silnoproudé elektroinstalace, elektrické zabezpečovací signalizace, kamerového systému, řízení osvětlení, elektrické požární signalizace a audiovizuální divadelní technologie atd. Finální investice je predikována na 114 102 999 Kč včetně DPH, dotace ROP Střední Čechy pokryje až 85% nákladů na opravy historické budovy.

100 let profesionálního divadla v Kladně

Historické milníky

1910
položení základního kamene budovy MDK

1912
otevření budovy

1915
založení stálého profesionálního souboru

1929
instalace slavnostní malované opony

1932
divadlo pronajímáno soukromým provozovatelům

1944
zastavení činnosti divadla

1945
provoz divadla obnoven

1948
dočasné zrušení stálého souboru

1949
obnovení činoherního i zpěvoherního souboru, připojení loutkohry

1956
uměleckým šéfem Evžen Sokolovský

1960
uměleckým šéfem A. Hajda, režisérem J. Grossman

1963
zrušena zpěvohra, zřízena komorní scéna Divadélko v klubu, v čele divadla A. Dvořák

1964
sloučení s mladoboleslavským divadlem, divadlo pojmenováno po J. Průchovi

1965
zahájení tradice prázdninových plenérových představení

80. léta
inscenace režisérů M. Horanského, J. Vostrého, K. Brožka

1988
příchod režisérky H. Burešové

1990
změna názvu na Středočeské divadlo Kladno a Mladá Boleslav

1994
opětovné oddělení mladoboleslavského divadla

2006
transformace z příspěvkové organizace na společnost s ručením omezeným, přidružení loutkohry

2010
návrat k názvu Městské divadlo Kladno
 

Stálý profesionální soubor na Kladně byl ustaven v roce 1915, krátce po otevření nově zbudovaného divadla. Po Praze, Brně a Plzni se tak Kladno stalo čtvrtým městem, které mělo stálé české divadlo.


Úsilí o založení stálé profesionální scény

Polovina 19. století znamenala pro Kladno, dříve malé středočeské městečko, značný zlom. V roce 1846 byla v bezprostřední blízkosti Kladna vyhloubena první těžní jáma, jejíž existence nastartovala příliv nového obyvatelstva. S rozvojem obcem rozvíjel se i bohatý spolkový život. Již v roce 1860 vznikl v Kladně první ochotnický spolek; aktivity ochotníků vrcholily na konci 19. století a byl to právě Spolek divadelních ochotníků obce sokolské Tyl, z jehož podnětu byla 10. října 1897 svolána ustavující valná hromada Družstva pro vystavění domu lidového divadla v Kladně. V počátečním entuziasmu napřeli členové spolku síly do pořádání národních slavností a ochotnických představení, kterými chtěli získat co největší finanční podporu pro stavbu divadelní budovy. Členové Družstva vkládali naděje i do pokladniček umístěných v restauracích, drobných darů od jiných spolků, lidových veselic. Ke stavbě divadla se bohužel příliš nehlásila radnice, která poprvé družstvu přispěla až v roce 1900. Rovněž hlavní finanční kapitál v průmyslovém Kladně nebyl v té době český, takže na jeho podporu se příznivci divadla nemohli spolehnout. Majetek Družstva rostl velmi pomalu; výsledkem této téměř beznadějné situace byla stagnace spolkového života. Rozhodující změna v existenci a náladě Družstva nastala až v roce 1907, kdy se v jeho čele ocitl kladenský starosta Jaroslav Hruška, jehož zásluhou přispěla radnice do té doby nevídanou částkou 10 000 korun, okresní subvence a subkribce kladenského obyvatelstva pak činily dalších 8 000 korun. Stavba divadelní budovy tak postupně získávala konkrétnější obrysy. Družstvo oslovilo místního stavitele Emila Hraběte, aby předložil plány a rozpočet na menší divadelní budovu přibližně pro 800 diváků. Předložený rozpočet však způsobil rozčarování, členové Družstva si uvědomili, že jejich finanční kapitál na stavbu divadla nedosáhne. Záhy se naskytlo řešení, to když se roznesla zpráva o prodeji zchátralé divadelní arény na pražských Vinohradech. Po ohledání budovy ale představitelé Družstva došli k závěru, že schůdnější bude nakonec použít jen vnitřní zařízení arény a v Kladně vybudovat skromnější, ale novou divadelní budovu. Pojekt byl zadán Jaroslavu Rösslerovi, v té době mladému architektovi (v době výstavby divadla mu bylo něco málo přes dvacet let).

Stavba divadelní budovy

Povolení ke stavbě divadla bylo vydáno v červenci 1910, slavnostní položení základního kamene proběhlo 18. září 1910, stavbu prováděla firma Emila Hraběte. Finanční prostředky Družstva byly zanedlouho vyčerpány a přípravné práce se musely zastavit. Situace trvala až do doby, než město darovalo Družstvu pozemek, na kterém mělo divadlo stát; to si tak mohlo vzít hypotéku od Městské spořitelny. 12. dubna 1912 byla budova oficiálně hotova a slavnostní otevření divadla proběhlo 11. a 12. května 1912 speciálně pro tuto příležitost napsanou hrou primátora Jaroslava Hrušky Znak.

V roce 1915 požádalo družstvo znovu stavitele Emila Hraběte, aby provedl přístavbu budovy, která byla nezbytná pro další fungování divadla. V zadní části tak přibyl třípatrový trakt sloužící jako zadní jeviště, zkušební sál a sklad dekorací. V roce 1929 získalo divadlo od Městské spořitelny slavnostní malovanou oponu od J. Weniga s alegorickým výjevem Hold Práce Dramatickému umění. V polovině 20. století prošelo divadlo několika stavebními úpravami: v roce 1942 horkovzdušný systém vytápění nahradilo ústřední topení a v hledišti byla vyměněna sedadla; k větším úpravám v interiéru divadla došlo v roce 1950, kdy byl v hledišti instalován lustr, zmizely proscéniové lóže, na balkonu byl upraven jejich půdorys, sedadla na balkoně byla umístěna na stupně, před portálem vznikla osvětlovací lávka, zmizelo orchestřiště, sklady a dílny byly přestěhovány mimo budovu divadla. Hlediště bylo vymalováno podle návrhu výtvarníka Hnízdila. V roce 1989 vypracoval sice Krajský projektový ústav v Praze projekt na celkovou rekonstrukci divadla, nepodařilo se na ni ale shromáždit dostatečné finanční prostředky. V roce 1991 došlo pouze k neodkladným opravám a částečné modernizaci jeviště, byly vyměněny dřevěné konstrukce a instalována točna. Na celkovou rekonstrukci čekala budova kladenského divadla až do roku 2013, kdy byla po mnoha administrativních průtazích zahájena podle projektu akad. arch. Davida Vávry. Termín dokončení rekonstrukce na jaře 2014 nebyl dodržen, budova je uzavřena, umělecký soubor MDK dočasně hraje v Divadle Lampion.

Založení stálého profesionální souboru

Stálý soubor na Kladně byl ustaven v roce 1915, tři roky po otevření nově zbudovaného divadla. Popud k jeho zřízení vzešel ze správního výboru divadla, složeného ze zástupců subjektů, jež zajistily výstavbu (Družstvo pro postavení lidového divadla na Kladně, město a spořitelna). Tento každoročně volený orgán divadlo provozoval a zčásti i financoval. Prvním ředitelem jmenoval správní výbor zkušeného herce a režiséra J. Strouhala. Pravidelný provoz byl slavnostně zahájen 12. 9. 1915 Gazdinou robou G. Preissové za přítomnosti autorky. Zpočátku se hrálo jen třikrát týdně, avšak Strouhal obratnou repertoárovou politikou dokázal i v nesnadné válečné situaci získat a připoutat diváky. Divadlo prosperovalo a počet hracích termínů brzy stoupl na pět v týdnu. Konzervativní Strouhal, odchovaný kočujícími společnostmi a předměstskými scénami, kombinoval tradiční osvětově kulturní program s lidovou zábavou. Reprízovost byla minimální, divadlo chrlilo ustavičně nové tituly, jevištní produkce, jejíž dominantní složkou byl herec, trpěla chvatnou přípravou. Herecký styl se vyznačoval zastaralým nadneseně teatrálním projevem. Přestože se diváci i soubor setkávali poměrně často s modernějším, niterně založeným herectvím při hostování význačných hereckých individualit (E. Kohout, E. Vojan), na proměnu hereckého stylu to nestačilo. Na nátlak správního výboru musel ředitel proti své vůli do činoherního repertoáru vsouvat operety, které měly přinést větší zisk. Zpěvoherní program se skládal z „menších věcí zpěvních“, odpovídajících možnostem pěvecky disponovaných činoherců; orchestr řídil od roku 1915 J. Vašata, významný organizátor kladenského hudebního života.

Stálé divadlo v Kladně 1915-1943

K příspěvkům na provoz divadla přibyla po převratu roku 1918 státní subvence, avšak podstatně nižší než pro nově konstituované soubory (v Olomouci, Ostravě aj.). Členstvo v zápase o splnění svých sociálních požadavků vstoupilo v roce 1919 do stávky, která vyhrotila dlouhodobé rozepře mezi Strouhalem a správním výborem. Strouhal rezignoval a ředitelem se na necelé dvě sezony stal překladatel a bývalý herec V. Táborský, za něhož se dostala do popředí opereta. Převažující operetní provoz však byl finančně ztrátový, což vedlo k výměně ředitele, jímž se stal O. Novák. Vzápětí odešel do nově zřízeného divadla v Košicích a funkce byla v březnu 1921 opět svěřena Strouhalovi. Přístavbou zadního traktu se v roce 1920 rozšířilo zákulisí a vznikly nové zkušebny. Od sezony 1923/24 se znovu prohlubovaly rozpory mezi Strouhalem a nejednotnou divadelní správou. Strouhalův program, nevstřícný k novým vývojovým tendencím, byl stále častěji kritizován i v místním tisku. V roce 1925 Strouhal odstoupil, v divadle však setrval až do roku 1933. Ředitelem se stal organizačně schopný a umělecky průbojnější J. Burda (1925–1928). V inscenacích se prosazovaly modernější postupy, mj. ovlivněné i ruskou avantgardou. Zpěvohra vedle tzv. lidových operet začala uvádět módní žánr - revue. Nástupcem Burdy se stal S. Langer (1928–1931), zakladatel Tylova divadla v Nuslích, který ale uprostřed sezony 1930/31 přijal výhodnější místo v Olomouci a z Kladna odešel. V další sezoně řediteloval R. Kautský, divadlo v té době podniklo ojedinělý a finančně značně ztrátový zájezd na Podkarpatskou Rus.

Akceptováním nabídky R. Kautského provozovat divadlo ve vlastní režii a na svou koncesi začalo od roku 1932 období, v němž bylo divadlo zadáváno podnikatelům. Po Kautském se vystřídali K. Roden, L. Řezníček, J. Fošen a B. Hrstka. Většinou záhy finančně ztroskotali a končívali sezonu předčasně. Soubor se za těchto podmínek rychle obměňoval a divadlo, vyčerpávané zápasem o udržení existence, umělecky upadalo. Repertoár ovládly spotřební lidové hry a operety, závažnější díla se objevovala ojediněle, např. za Fošenova ředitelování Čapkova Bílá nemoc (1937) a o rok později, týden po premiéře v ND, rovněž Matka.

V roce 1938 se o kladenské divadlo ucházel S. Langer, de facto pro svou manželku Š. Langrovou, která za jeho nepřítomnosti (byl vázán ředitelskými povinnostmi v Olomouci) divadlo řídila. Postupně je vyvedla z letité krize: dosáhla zvýšení subvence a vůbec poprvé získala finanční příspěvek od Poldiny huti, stabilizovala ansámbl, snížila počet premiér a posílila pozici činohry. Uvedení Čapkovy První party (div. adaptace F. Kožík, 1938, vůbec první pokus o dramatizaci Čapkovy prózy) signalizovalo repertoárovou proměnu. Za okupace soubor pravidelně hostoval v řadě měst (např. Louny, Mladá Boleslav, Slaný). V sezoně 1940/41 se stal šéfem činohry režisér A. Kurš, který podpořil snahy o umělecky kvalitní tvorbu (Shakespeare: Othello; Goethe: Faust, Nezval: Manon Lescaut). Na příkaz oberlandrátu byl v únoru 1941 z Kladna vypovězen. V jeho úsilí pokračoval režisér J. Novotný, který se v roce 1943 stal ředitelem. Dramaturg J. Kopecký (1943–1944) inicioval tzv. kladenské premiéry nových nebo málo známých děl, překladů a adaptací (Bednář: Trny mládí; Dehmel: Lidumilové; Gozzi: Šťastní žebráci). Úsilí činohry oceňovala i pražská kritika. V operetě se vedle lidových zpěvoher prosadila velká výpravná díla (Lehár: Veselá vdova, Giuditta).

Městské divadlo Kladno 1943-1948, 1958-1964, Městské a oblastní divadlo Kladno 1949-1958

Činnost divadla, zastavená v září 1944, byla obnovena v květnu 1945 v původním rozsahu pod vedením J. Novotného. V létě byl ředitelem jmenován L. Žáček, provozovatelem bylo družstvo měst Kladno, Louny, Rakovník, Slaný, Žatec ad. Pravidelně se hrálo na pobočné Malé scéně v Žatci. Po Žáčkově odchodu roku 1947 nastoupil jako ředitel S. Sedláček, po únoru 1948 sesazený akčním výborem. Sezona 1947/48 byla dokončena pod kolektivním vedením. Po zrušení provozovatelského družstva měst převzala divadlo, nikoli však soubor, organizace Umění lidu, která tu v letech 1948–1949 zajišťovala pouze hostování jiných těles. Část zrušeného souboru přešla do nově zřízeného Městského oblastního divadla Slaný. V sezoně 1949/50 byl obnoven činoherní i zpěvoherní soubor s baletní skupinou a připojena loutkoherecká skupina (v roce 1961 se stala samostatným Krajským loutkovým divadlem, o historii kladenské loutkohry více zde(link is external)). Provoz divadla převzal kladenský Městský národní výbor za patronace národního podniku Spojené ocelárny. Ředitelem byl jmenován Z. J. Vyskočil (do roku 1955). Činohra zahájila Tylovou Tvrdohlavou ženou, zpěvohra Auberovou operou Fra Diavolo. Dramaturgie a inscenační praxe zejména v činohře se odvíjela z modelu socialisticko-realistického umění. Zpěvohra uváděla vedle operet i opery.

Po ředitelské epizodě herce O. Korbeláře vedl divadlo v období prvního kulturního a ideologického uvolnění M. Matiášek (1956–1960). Šéf činohry, režisér E. Sokolovský (1956–1959) a jeho nástupce K. Lhota (1959–1960) usilovali spolu s dramaturgem V. Říhou (1956–1960) a výtvarníkem O. Mimrou (1956–1959) o moderní repertoár a jevištní výraz. Inscenace Sokolovského (Hašek: Dobrý voják Švejk; Dyk: Zmoudření Dona Quijota; Čapek: RUR; V+W: Slaměný klobouk; Blažek: Třetí přání), Lhoty (Moliére: Amfitryon; Majakovskij: Ledová sprcha) i dalších režisérů, oproštěné i ve výtvarném řešení od ilustrativní popisnosti, směřovaly s využitím nadsázky a obrazné zkratky k svébytnému tvaru. Pod vedením K. Smažíka (1956–1963) tvořila osu zpěvoherního repertoáru vídeňská opereta (Lehár a Strauss), doplňovaná soudobými hudebními komediemi. Taneční skupina využívaná zpěvohrou i činohrou připravovala také samostatné baletní pořady (např. Dvořák: Slovanské tance; Janáček: Lašské tance; Gluck: Don Juan; Mozart: MaIá noční hudba).

Zásluhou režiséra a šéfa činohry A. Hajdy, dramaturga J. Grossmana a šéfa výpravy M. Tomka (všichni 1960–1962) pokračoval nastoupený trend i za ředitele J. Nezvala (1960–1963). Po letech věznění se v roce 1961 vrátila v Kladně k herecké práci J. Štěpničková (tit. role Tylovy Paní Marjánky, matky pluku, Brechtovy Matky Kuráže). Ve zpěvohře se pozitivně projevovala kontinuita Smažíkova zkušeného vedení; stabilizovaný ansámbl pravidelně uváděl operní inscenace (poslední byla 1963 Smetanova Prodaná nevěsta). Agilní baletní skupina pokročila k realizaci celovečerních dějových baletů (Asafjev: Bachčisarajská fontána; Griesbach: Sněhurka; Burghauser: Sluha dvou pánů).

Divadlo Jaroslava Průchy Kladno 1964-1966, Divadlo Jaroslava Průchy Kladno - Mladá Boleslav 1966-1990

Mezníkem ve vývoji divadla se stal rok 1963. V rámci celostátní reorganizace divadelní sítě bylo převedeno ze správy města pod Krajský národní výbor a zpěvohra včetně taneční skupiny a orchestru, byla zrušena. V čele činoherního divadla, v průběhu sezony 1963/64 pojmenovaného po herci J. Průchovi, stanul režisér A. Dvořák (do 1970), s nímž nastoupil nový tým: scénograf P. Diviš (do 1971), dramaturgyně M. Sehnalová a režisér G. Císař. Dvořákův program, soustředěný k závažným existenciálním a společenským otázkám, byl postaven na vypjatých dramatech výjimečných postav a dějů (Shakespearovy tragédie); v příznivé atmosféře 60. let se uskutečňoval též objevnou dramaturgií (během sedmi let dvacet československých premiér). Většinu klíčových inscenací režíroval Dvořák (Broskiewicz: Konec knihy šesté; lonesco: Nosorožec; Marceau: Císař Nero; Shaw: Svatá Jana; Hauptmann: Krysy; ze shakespearovské série Macbeth s mladým J. Satoranským; Hamlet s K. Šebestou v tit. roli a hostujícím V. Vejražkou jako Claudiem; Král Lear), některé J. Škobis (Shakespeare: Richard III.) a J. Fréhar (Shakespeare: Romeo a Julie). Za Dvořákova vedení se aktivity divadla rozšířily: 1963 zahájilo činnost Divadélko v klubu, o rok později bylo Goldoniho veselohrou Řádná holka od vody otevřeno letní putovní Divadlo Na prámu, které hrálo na řekách a jiných vodách. Od roku 1965 se divadlo stalo pořadatelem letních her na nádvoří Karlštejna, kde v turistické sezoně uvádělo Vrchlického Noc na Karlštejně, později Dvořákovu a Vicenovu Karlštejnskou romanci. Dvořákovi se sice nepodařilo prosadit spojení všech středočeských divadel, zato se v roce 1966 uskutečnilo sloučení kladenského a mladoboleslavského divadla. Nový subjekt s hlavním sídlem na Kladně působil až do opětovného rozdělení v roce 1994 v obou průmyslových aglomeracích.

Po Dvořákově odchodu vedl divadlo herec J. Dohnal (1970–1974), k režiséru G. Císařovi přibyl P. Špirk (1970–1979), později V. Špidla (1972–1979). Na karlštejnské letní hry navázalo divadlo počátkem 70. let prázdninovými hrami na Křivoklátě. Pod tlakem normalizační kulturní politiky oklešťující možnosti dramaturgie (M. Sehnalová, V. Říha, nově Z. Hedbávný) se do popředí dostaly aktuální interpretace klasiky (např. Hugo: Ruy Blas; Shakespeare: Oko za oko; Goethe: Faust s K. Šebestou a J. Třískou j.h.; Saltykov-Ščedrin: Stíny; Čapek Bílá nemoc; Zapolska: Trumfy lásky). Od druhé poloviny 70. let, kdy divadlo vedl herec V. Charvát (1974–1980), ožila iniciativa dramaturgů (M. Sehnalová, V. Říha, nově D. Ullrichová). Úsilí o neotřelý repertoár přineslo řadu dosud neznámých her (Arden: Tanec seržanta Musgrava; Heller: Hlava XXII; Vetemaa: Svatá Zuzana; Bethencourt: Den, kdy unesli papeže; Mühl: Rýnská promenáda; Nicolai: Únos v Neapoli; Stratiev: Autobus ad.). Od roku 1976 obsazovalo divadlo v letních měsících Maltézskou zahradu v Praze. Na klubové scéně se krátkodobě prosadila lyrická komedie (Musset: A to je láska), komorní drama (Goethe: Clavigo) i kultivované bulvární hry (např. Simon: Zlatí hoši; Anouilh: Orchestr).

V letech 1977–1985 probíhala generální oprava mladoboleslavského divadla, po jejímž skončení mělo být zrekonstruováno i divadlo v Kladně. K tomu však tehdy ani později nedošlo. Od sklonku 70. let působil v divadle, nezřídka s výtvarníkem A. Tománkem, režisér K. Brožek, tvůrce emocionálně působivých, básnivých inscenací (např. García Lorca: Dům Bernardy Alby; Figueiredo: Don Juan, Brecht: Kavkazský křídový kruh; Nezval: Schovávaná na schodech; Olbracht, Brožek: Ze starých letopisů; Shakespeare: Hamlet; Erben, Brožek: Kytice; Ajtmatov: Den delší než století; Sofokles: Antigona). V 80. letech funkci ředitele zastávali K. Linc (1980–1986) a V. Čaněk (1986–1990). Krátce byl v angažmá režisér J. Vostrý (1980–1981), který nastudoval svou Dubrovnickou komedii, Gorkého Letní hosty, Aischylovu Oresteiu a Shakespearova Romea a Julii. Další režiséři ve spolupráci s průbojnou dramaturgií (od roku 1985 nově J. Cziviš) a s tvárným hereckým ansámblem stvrzovali vzestup inscenační tvorby. Po pohostinské spolupráci (Daněk:Válka vypukne po přestávce; Saroyan: Divadlo svět) byl angažován M. Horanský (1984–1989; Bruckner: Alžběta Anglická; Čechov: Racek; Moliére: Tartuffe; Páral, Horanský, Ron: Romeo a Julie roku 2300; Andrejev: Ten, který dostává políčky). V závěru dekády posílila režijní sbor H. Burešová (1988–1992), obohacující inscenační tvorbu hudebním cítěním a kultivovaností komediálních postupů (Hervé: Mam’zelle Nitouche; Vodseďálek: Mojžíš).

Středočeské divadlo Kladno a Mladá Boleslav 1990-1994, Středočeské divadlo Kladno 1994-2010

Po roce 1989 se zánikem Krajského národního výboru změnilo divadlo svůj název na Středočeské divadlo Kladno a Mladá Boleslav a provozovatelem se stala správní rada složená ze zástupců volených orgánů a okresní správy obou měst. Umělecká tvorba se rozvíjela kontinuálně režiemi K. Brožka (Sartre: Trójanky; Moliére: Amfitryon), H. Burešové (Beaumarchais, Sterbini, Rossini: Lazebník sevillský) a dramaturgickým hledačstvím (např. L. Klíma: Edgar). Na repertoár se vrátili zakázaní autoři (např. Landovský: Hodinový hoteliér). Stoupl počet pohostinských režií, pracovali tu V. Martinec (Martincovi podle Kiplinga: Kniha džungle), O. Ševčík (Schnitzler: Dokolečka dokola), P. Háša (Rattigan: Jeho výsost a subreta), M. Lorencová (Coward: Líbánky ve čtyřech), K. Palouš (Jirásek: Lucerna). Provoz na pěti scénách ve dvou městech (divadlo, klub a malá scéna na Kladně, divadlo a malá scéna v Mladé Boleslavi) v nových podmínkách financování představoval stále vážnější problém. Mladá Boleslav usilovala o rozdělení, k němuž došlo v roce 1994. V čele osamostatněného kladenského divadla stanula M. Sehnalová (1994–1995). Inscenační tvorbu profiloval režisér M. Tarant (1994–1998; též umělecký šéf a 1996–1997 ředitel). Do pestré repertoárové skladby vnesl akcent na velký romantizující příběh (Rostand: Cyrano z Bergeraku), k němuž tíhl i ve vlastních dramatizacích, na kterých se podílela dramaturgyně V. Mašková (Hugo: Zvoník u Matky Boží; Winter: Rozina sebranec). Dramaturgie pokračovala v objevování neznámých her (např. Kornfeld: Žid Süss; Fo: Platit se nebude). V letech 1997-2002 byl ředitelem J. Vocelka, uměleckým šéfem J. Fréhar (1998-2002), dramaturgyní I. Lexová. Do sezóny 2002/03 vstoupilo divadlo s novým vedením: ředitelkou B. Bendlovou a s režisérem a uměleckým šéfem P. Svojtkou. Svým programem směřovali k rozšíření publika o diváky mladé a střední generace, jejichž životní zkušenost by rezonovala s uměleckým cítěním a ideály mladého hereckého souboru. Svojtka s dramaturgem P. Janků navázali na kladenskou tradici tzv. mimoinscenačních aktivit: vznikly Malé kladenské Dionýsie a vzdělávací programy pro školní mládež. Po odchodu Svojtkova týmu do Prahy v roce 2006 byl uměleckým šéfem krátce režisér Š. Chaloupka, po několika měsících ho vystřídal O. Lážňovský. V lednu 2006 došlo rozhodnutím magistrátu ke spojení Středočeského divadla Kladno a Divadla Lampion; vznikla společnost s ručením omezeným, původně s názvem Středočeské divadlo Kladno s.r.o., později přejmenovaná na Kultura pro Kladno s.r.o., respektive stávající Divadla Kladno s.r.o.

Městské divadlo Kladno 2010-dosud

V lednu 2010 se divadlo vrátilo k někdejšímu názvu Městské divadlo Kladno a získalo nové umělecké vedení, režiséra T. Svobodu a dramaturga P. Kolečka. Tento tandem působil v divadle do jara 2013, od začátku sezony 2013/14 byl uměleckým šéfem Daniel Přibyl. V létě 2011 byla kvůli havarijnímu stavu uzavřena historická budova divadla. Na sklonku roku 2012 byla zahájena dlouho odkládaná rekontrukce podle projektu akad. arch. D. Vávry. Ačkoli měla trvat necelý rok, dokončena byla až v roce 2016, kdy bylo divadlo opět slavnostně otevřeno. V lednu 2016 nastoupil do divadla nový umělecký šéf Jaroslav Slánský. Novým jednatelem společnosti se k 1. říjnu 2016 stal Jan Krafka.